Šeřík – ten keř se stal, především v době svého květu, nedílnou součástí mého dětství.
Domov, kde jsem vyrůstal, byl obklopen těmito keři. Jejich různobarevnost a vůně měly až omamný účinek.
Jako dítě jsme je se sourozenci trhali mamince do vázy. A také to byl jakýsi první náznak, že se blíží konec školního roku – a s ním i brzký začátek prázdnin.
Později, v dospělosti, v obdobích depresí a závislosti na antidepresivech, kdy jsem spíš přežíval než žil, se pro mě šeřík stal něčím, na co jsem se každý rok těšil.
Léky měly za úkol utlumit to, co jsem v sobě nechtěl cítit. Vůně šeříku mě ale dokázala oslovit i přes silné medikamenty, které sice tišily bolest, ale zároveň tlumily i moji radost.
Právě v těchto chvílích byl šeřík jakýmsi návratem do dětství – k tomu pocitu, který jsem měl s jeho vůní spojený. Pocit radosti. Pocit štěstí.
Dnes už žádná antidepresiva neužívám. Ale ke květům šeříku se vždy rád přiblížím a přivoním.
Jenže dnes to bylo jiné. Tak zvláštní.
Jako by nevoněly tak silně.
Jako by nevoněly o nic víc než to, co mi už celý den vonělo ve vzduchu, než jsem na ně narazil.
A tak mě k tomu napadá snad jen jedno: možná už nepotřebuji jednou v roce vyvolat radost tím, že si počkám na rozkvetlý šeřík.
Možná už žiju jinak než dřív.
Možná už žiju tak, jako by šeříky kvetly po celý rok.