Občas, když se zastavím, mám pocit, že se se mnou točí celý svět. A ty střepy v hlavě vypadají, jako bych je spíš snědl.
Často si vzpomenu na Mgr. Záčalovou.
„Kam spěcháte, Honzo?“
Na konec, kde je náhrobek. Tak, a mám hotovo.
Někdy mě pohltí pochyby. Jsem dobrý otec, manžel? Stihnu jim vynahradit ty dlouhé, promarněné chvíle strávené v objetí postele, kde jsem ležel, jako přitlučen hřeby skrz kůži, přikován mnou nenáviděnou depresí?
Jako bych je okrádal o sebe a sebe o ně. A i o to, jak jsem chyběl sám sobě.
Je teď, v tomhle věku, reálné ještě dohnat ten pocit dluhu? Zvláštní, pochopit a rozeznat. Mně známé opravné mechanismy… Nemohl jsem udělat víc, protože kdybych mohl, tak bych to přece udělal. Každý z nás má svou dobu dozrání. A dnes, dnes bych už k tomu přistupoval jinak. Ale ten pocit dluhu občas mám.
Kdybych si měl znovu zopakovat svůj život – i za cenu mého trýznivého spojení s depresí – stejně bych nic neměnil.
Chtěl bych ho hlavně opět prožít s nimi.