Mohu být pro někoho inspirací, pro jiného Fénixem, který vstal z popela.
Možná ve mně jsou schopnosti – když si něco vezmu do hlavy, jdu za tím.
Možná to souvisí s mým kladným vztahem ke sportu.
Tam, kde si při výkonu saháš na dno, poznáš, že nejde o to, jestli chceš, ale že musíš.
S tímhle nastavením jsem schopný dřít kůži až na kost, a až po čase si všimnu, že se tomu tak děje.

Proto je pro mě čím dál důležitější klid.
Snažit se hledat balanc.
Směřovat pozornost k rovnováze.

To dno znám. Tolikrát. I s těmi „díky za zkušenost“.
Ale dnes se ho snažím oddálit.
Nebojím se, že přijde temnota.
Natož že bych před ní utíkal.

Ale po boji zůstanou šrámy – a síla nepřipomíná loď unášenou na vlně, spíš dře ponorem o dno brodu.
S věkem je to náročnější.
Proto se snažím spíš udržet svou energii v únosných hodnotách – v těch, ke kterým právě směřuje ta rovnováha.