Pro mě je vztah – partnerství – jako malá pramice, ve které sedí dva lidé. Každý drží jedno veslo. Aby ta loďka mohla plout správným směrem a dojela ke společnému cíli, je potřeba, aby oba byli v pořádku. Aby oba měli sílu a chuť veslovat.
Když jsou na palubě dva rozbití lidé, kteří jsou zároveň odkázaní jeden na druhého, musí se domluvit – nejen na směru, ale i na tom, jak rozloží své síly. Každé veslo funguje samostatně, ale směřují spolu.
Když ti dva – ti mořeplavci, partneři – sdílejí tak malý prostor, nemohou jen tak vystoupit. Chtějí doplout. Ale aby mohli, je potřeba, aby se navzájem vnímali, vyrovnávali se, chápali se. Když jeden vesluje víc a druhý méně, nebo když oba přestanou veslovat úplně, loďka se začne točit v kruhu.
A ten kruh se pak může stát pastí. Pocitem marnosti. A přitom stačí tak málo – znovu najít společný rytmus. Společný cíl. A ruku v ruce, s respektem k tomu druhému, pokračovat dál.