Jak jsem se jen vztekal, když mě při jízdě do kopce předjížděly výkonnější vozy s větším obsahem motoru.
A já byl donucen nohou na podlaze spíš podřadit, než že bych se jim pověsil na záda – ba nejlíp jim vůbec neumožnit předjetí.
Dnes mě těší klid. Snad věkem. Snad zkušenostmi.
Dnes si spíš tu svou jízdu životem užívám tak,
že se s vozem posouvám jen podle výkonu motoru
a smířeně sleduju ty, co mě předjíždějí. Vím, že v cíli na mě třeba budou čekat.
A do té chvíle se rád rozhlídnu skrze skla auta,
při poslechu blízké písně od Nicka Cavea – Push the Sky Away.