Ty rady… Je to těžké, když člověk jede jako po vodním tobogánu směrem dolů a není tam žádná brzda. Jen čeká, až se — pokud možno ve zdraví — zastaví. A potom? Sebrat se, posbírat se a znovu se snažit, aby se znovu neocitl v tom samospádném sešupu. O to horší je chvíle, kdy se ze zoufalství snažíme vzdorovat a vyprostit už během jízdy, a přesto skončíme dole — jen o to víc potlučení a odření.

Stále dokola a dokola. Neustále si uvědomovat tu křehkost rovnováhy. Stačí ji jen trochu okořenit nevědomostí, oslabit její stabilitu — a člověk už zase kouká do toho hypnotizujícího červeného světla… se slovy „tak připrav se na jízdu“ a s odevzdanou odpovědností usedá na skluzavku, která sama rozhodne, kam a jak rychle nás sveze. A pak už jen: „děj se vůle Boží.“