To nejkrásnější, co nacházím v temnotě, je světlo.
Světlo, které nás vede jako podaná ruka ven ze sevření a pohlcení.
Ale tím bych přeskočil celý příběh až k jeho konci.

Cesta dveřmi temnoty může mít mnoho podob. V mém případě začíná ztrátou rovnováhy. Nevnímám drobné niance, přehlížím detaily, jejichž důsledky pak dopadají s tíhou. Stačí špatné vědomí vlastní síly a energie – a člověk se nechá vyždímat jako citron, až mu zůstane jen prázdná slupka bez šťávy.

Jakmile jsme oslabeni, stáváme se hostiteli parazita jménem Temnota. Někdy se jeví skoro jako živá bytost, jako kdyby měla vlastní myšlení. Člověk se snaží držet zuby nehty při síle, a ona mu vrací rány v podobě negace. Negace znamená, že v hlavě není nic, z čeho by mohlo vyrůst něco pozitivního. A pokud už se silou vůle přece jen něco objeví, ona to okamžitě zpochybní.
Věci, kterých by si člověk v rovnováze ani nevšiml, dokáže Temnota vyzdvihnout tak, že bolí. V tomhle stavu dna je těžké udržet si chladnou hlavu. Dokonce i slova „miluji tě“ zní jako výsměch.

Ale když se člověk úplně odevzdá a pustí vše, co svíral – protože tíha všeho se stala neudržitelnou – ucítí najednou pevnou zem pod nohama. Je to prostor, kde se může probudit uvědomění. Čisté, nezatemněné myslí. A pak už zbývá jen pozbírat se z rozbitých kousků, odrazit se nohama od země a vykročit směrem ke světlu. Ven z temnoty.