Mé básně, ať jsou pro kohokoliv cokoli, nejsou jen slova na papíře.
Jsou to mé děti, které se nadechly z mého dechu a narodily se do světa, kde musí najít vlastní cestu.
Každá z nich nese moji genetickou stopu – kus mého ticha, bolesti, radosti i pádu.
Na začátku jsou křehké, neohrabané. Zakopávají o vlastní verše, občas se jim nepodaří stát rovně v rytmu.
Ale i to je jejich krása – první kroky jsou vždy vratké.
Pak přichází čas, kdy se začnou učit hledět do hloubky.
Opustí povrchnost a jako potápěč, který se odvažuje ponořit pod hladinu, se vydávají do temných vod nevědomí.
A tam, v místech, kde světlo mizí, se rodí poznání.
A já, jako rodič, stojím stranou a sleduji, kam dozrávají, do jakých tvarů se vybrušují, jaký hlas si zvolí, až budou mluvit samy za sebe.