V začátcích mých prvních skupinových terapií pod vedením Mgr. Martiny Začalové se odehrával pravidelný postup. My všichni, tváří v tvář, jsme vyslechli starost jednoho ze spolutrpících, a pak nás doktorka Martina nechala vyjádřit se k dané situaci.

Každého – až na mě.

Dřív jsem měl pocit, že nemám co říct. Že mé vzdělání a vlastní názory jsou tak slabé, že z nich se svými zkušenostmi nemám co nabídnout.
Tohle přehlížení pro mě bylo hodně těžké. Říkal jsem si: asi mě schválně nechává stranou, protože si myslí to, co já – že nemá smysl mě vystavovat žvástům, které jsou spíš mimo než k věci.
To opakované ignorování mě přivádělo k šílenství. Všichni kolem mají právo mluvit – a já jsem pro ni jen hlupák, co nemá co říct?
Bože, ty cesty domů po skupině – ty rány do volantu mého auta, až jsem riskoval vystřelení airbagu do mého vzteky rudého obličeje. V duchu jsem na Martině nenechal nit suchou.
A pak se to stalo – moje hranice s ignorací praskla. Promluvil jsem sám za sebe, bez jakéhokoliv vyzvání nebo pobídky. A v tu chvíli mi to všechno došlo. O co vlastně celou dobu šlo.
Martina nechtěla mít ze mě někoho, kdo mluví na povel, protože takhle jsem fungoval celý život. Chtěla člověka, který přebírá odpovědnost sám za sebe. A že součástí přijetí sebe sama a sebelásky je i to, umět říct jasně, co se mi líbí – a co už ne.

A co se mi na tom líbí nejvíc? Že některé věci, které se nám na první dobrou zdají zraňující nebo nesmyslné, nakonec vůbec takové být nemusí.