Často přemýšlím nad tím, proč jsem vděčný i za období, kdy jsem byl v mnoha ohledech omezený, zabedněný, uzavřený. Proč považuju za důležitou schopnost vlastní sebekritiky – a proč si dokonce cením momentů, kdy si uvědomím vlastní trapnost.
Minulost, ve které se spousta věcí nepovedla, není jen břemenem, kterého se chci zbavit. Je to spíš pohár, z něhož upíjím zkušenost. Každý doušek je trochu hořký, ale vyzbrojuje mě pro budoucnost. A hlavně – připomíná mi pokoru.
Protože když už chci nad někým zlomit hůl – třeba proto, že mě neskutečně štve tím, že nechápe něco, co mně samotnému připadá naprosto jasné – právě tehdy se snažím zastavit. Vrátit se ve vzpomínce k okamžikům, kdy jsem já sám vůbec nechápal věci, které byly pro druhé naprosto zřejmé.
A v těch chvílích mě to vlastně baví. Dotknout se té vlastní omezenosti. Vidět ji z odstupu. Vybavit si momenty, kdy ostatní už dávno viděli dál, dovedli si poradit, zatímco já byl mimo mapu.