Když už si myslíme, že jsme v péči o duši tak daleko, že se nám nemůže stát ono ocitnutí na prahu běsů – ba dokonce i to otevření a nahlédnutí za dveře temnot –, přichází snad jakési prozření. Prozření, že je na čase slézt z piedestalu, nebo alespoň zacloumat sám sebou za ramena na hezky vystlaném vavřínu.
Neboť právě ta starost o duši, to neustálé úsilí držet se někde okolo rovnováhy, je nesmírně složitá. A stačí trochu nepozornosti – a už znovu ochutnáváme dobře známé dny nicoty, v nichž i vlídné slovo ztrácí význam a mnohdy i život cenu.